Mylím, že vím, jak myslíš tvůj komentář u mě. A souhlasím s tím. U mě je rozdíl v tom, že jsem do toho dospěla. Několik let jsem měla pocit, jak by věci měly být (pocit, že mám jíst makrobioticky). A nebyla jsem spokojená, že tak nejím, že mi chutná maso a sýr a podobně. To je přesně to sebemrskačství, kdy změna podléhá pouze rozumu a ničemu dalšímu. A nějaké rozumem stanovené pravdy, zákazy něčeho a tak (nejčastěji sladkosti) na mě fungovaly přesně opačně - zvýšená chuť na sladké. Takže to taky nebyla cesta. Nikdy jsem nebyla schopná nějakých extrémů, dodržovat nějaké pravdy a plácat se po hrudi, jaký jsem machr.
Takže proč jím tak jak jím?
Protože jsem do toho dospěla. Na konkrétním příkladu masa ukážu, jak to fungovalo. Na podzim jsem četbou knížek získala pocit, že bych neměla jíst maso. Byl to intenzivní hlubokej pocit, že jíst maso není správný. Já mám narozdíl od šelem na výběr, co můžu jíst. Zatím jsem ale maso jedla (sporadicky, jak celej život), jen o tom přemýšlela. O Vánocích mi ještě chutnal kapr. O svátcích po vánocích jsem sama sebe překvapila, protože vždycky milovaná úprava krutích prs mě neoslovila, dala jsem přednost tofu, co měla segra vegetariánka. To bylo poprvé, kdy mi nechutnalo maso, nebylo mi příjemný ho jíst. Byla jsem tím překvapená, ale nedělala z toho závěry. V lednu jsem měla maso jednou u mamky, která tušila, že ho přestanu jíst, tak mi ho paradoxně vařila. Nechutnalo mi, můj organismus ho vůbec nepotřeboval, ale jednoduší bylo jíst ho. Na rodinných horách jsem jedla maso, protože jsem taky nechtěla dělat tlaky. To bylo na začátku února. Od té doby jsem maso neměla a nevoní mi, neláká mě, představa jezení masa (mou osobou) mi je nepříjemná. Jasnej ukazatel těla, že maso nechce.

V závislosti na tom jsem začala zařazovat hodně luštěnin, protože mě moc neberou náhražky masa, jako je tofu, tempeh a tak. Jednak je to drahý, druhak zbytečný. Na luštěniny taky mám hodně chuť. Řídím se tím. Střídají se, teď jsem jedla hodně cizrnu a teďka bych se zas mohla umlátit po červených fazolích. Přijde mi to hrozně zajímavý.

Prostě..., to vaření zdravý je v mém případě hrozně přirozený, postupně jsem do toho dospěla a je to takto správně. Nejednám rozumem, to u mě nikdy moc nefungovalo (v jakékoliv oblasti). Jednám podle pocitů, emocí, učím se naslouchat svému tělu.

Když jím sladké, není to výčitka, že jsem zklamala. Je to jen takový ten pocit, že to bylo zbytečný. Sebemrskačství v tom není. Protože následkem snězení sladkého mimo plán by byl trest a to není. Následkem toho je analýza situace, co vedlo k tomu, že jsem to chtěla. Nevyváženost jídelníčku? Nebo to bylo emoční jezení, protože jsem si tím něco kompenzovala?

Tak tak nějak, snad je to srozumetelné smile

Sama zastávám názor, že co jde pouze přes rozum, nemusí mít trvalou účinnost. U mně rozhodně ne. Musí dojít k zvnitřnění, souznění s tou změnou. Pak to může být trvalé. A pak to taky nemůže mít negativní psychické následky, protože ta změna není formou manipulace se svým vědomím, formou nějaké následnosti, trestu, ale je to souznění se svým já.

Jméno:
Heslo: