A jedna story ze života - sestřin kluk vypadl z okna ve třetím patře. Bude mít následky na celej život a nemyslím tím jen fyzická omezení (jedno oko slepý, jedna ledvina v tahu, rozsekaný játra a hlavně mozek... o zlomeninách ani nemluvim). a sestra byla u toho. A nese to. V sobě, s sebou. Nic jinýho jí nezbývá. Ale ona je silná tak, jak silná má být. Ji i kluka potkalo to, co je mělo potkat. Člověk musí s pokorou přijímat, co přichází. Máme na výběr, často máme na výběr, vybírejme si dobře, jaký cesty pro nás jsou nejlepší.
Prostě... jak jsem ho teď viděla v té nemocnici, život je krutej, ale on takovej má být. Nejde o žádnou smůlu ani o štěstí. Nejde být pernamentně šťastnej. Ale je nutný přijímat, co se děje a srovnat se s tím jako s daností.
A chlapec? Je jako malý dítě. Má ale tolik šancí a možností! Tisíc různých stimulací. Bojuje a zlepšuje se, mozek maká o sto šest - tolik, kolik může a na kolik má.
Tak věř v to, že život je ohromnej a dokonalej se všema svýma smutkama i štěstíma. Ale nikdy není zlej. Mám ráda život a mám ráda výzvy. A každej vzdor kluka co hlídám je pro mě výzva. A státnice a bakule jsou pro mě výzva. A držet se zdravá a být ještě zdravší, to je pro mě taky výzva. Protože se cítím (ona s chlapem se cítíme) na to mít děti. A chcem být dobří. Zdraví a vzorem.
Sem se rozepsala, jsem jen teď taková nadšená ze vztahu a z segřinýho kluka, kterej dělá nádherný pokroky a že mám zítra zkoušku je pro mě taky výzva
Trochu bez hlavy a paty, co už
