Já jsem v tomhle asi méně komplikovaná, samozřejmě, že taky chci, aby to malé mělo díky nám krásný a spokojený život, nicméně asi i tím, že nikdy jsme ani já ani přítel dlouhodobě s malými dětmi ve styku nebyli, veškerá možná úskalí života s dítětem máme maximálně zprostředkovány, tak nás ta zodpovědnost zase tak nedusí, resp. cítíme ji a velkou, ale na rozdíl od tebe nemá nějaké jasné kontury, představu, v čem všem obstát a co se tou zodpovědností tak úplně myslí. V té výchově dáme na intuici a dobrou veselou duši, kterou oba máme. K těm kontrolám na gyndě : on to vlastně stres není, nejraději bych tam chodila každý týden, ne jen se ujistit, zda-li je v pohodě, ale jen ho vidět, prohlédnout si, jak vypadá, co dělá, hýbe ručičkama, strká si paleček do pusinky... Netvrdím, že takhle to cítí každá máma, ale nemá smysl se čemukoli podřizovat nebo přizpůsobovat, pokud s tím člověk nesouhlasí a není mu to příjemné. To platí pro oba případy. . . Jedna věc je jistá, těžko si to plánovat, cokoliv. Spíše otevřít nitro a naslouchat si, to je cesta ke klidu.
Tak hezkou středu, u nás teda
zatím nesvítí...